Uhlíková stopa se počítá jako celkové množství skleníkových plynů, konkrétně oxidu uhličitého (CO₂) a dalších plynů, které jsou generovány činnostmi jednotlivce, organizace, produktu nebo služby, obvykle vyjádřené v ekvivalentu CO₂(CO₂e), což umožňuje zahrnout i jiné skleníkové plyny (např. metan, oxid dusný) přepočítané na ekvivalent CO₂.

Výpočet uhlíkové stopy zahrnuje několik kroků:

1. Identifikace zdrojů emisí: Určují se všechny činnosti, které mohou přispět k emisím skleníkových plynů. To zahrnuje přímé emise (např. spalování paliv ve vozidlech, spotřeba energie v budovách) a nepřímé emise (např. výroba a doprava nakoupených produktů, služby).

2. Sběr dat: Shromažďují se údaje o spotřebě paliv (např. množství nafty nebo elektřiny), vzdálenostech cest (pro výpočet emisí z dopravy), množství odpadu, který vzniká a dalších relevantních faktorech. Tyto údaje mohou být specifické pro konkrétní organizaci nebo produkt.

3. Použití emisních faktorů: Emisní faktory představují průměrné množství emisí, které vznikají při spotřebě určitého množství paliva nebo činnosti. Například pro každý litr spálené nafty je stanoven emisní faktor, který udává, kolik CO₂ se uvolní do atmosféry.

4. Výpočet emisí: U každé činnosti se vynásobí množství spotřebovaného paliva nebo vykonané činnosti s příslušným emisním faktorem, aby se získal celkový objem emisí pro danou kategorii.

5. Sčítání emisí: Všechny výsledné emise z různých činností se sečtou, aby se získal celkový objem uhlíkové stopy.

6. Přepočet na CO₂e: Pokud byly při výpočtu zohledněny i jiné skleníkové plyny, například metan nebo oxid dusný, tyto plyny se přepočítají na ekvivalentní množství CO₂ (CO₂e), aby byla uhlíková stopa sjednocena.

Tento výpočet může být proveden na úrovni jednotlivce, organizace, produktu nebo služby. Pro firmy existují specifické metodiky jako ISO 14064 nebo Greenhouse Gas Protocol (GHG Protocol), které pomáhají při výpočtu a vykazování emisí na základě globálních standardů.