Scope 3 (Nepřímé emise z hodnotového řetězce) zahrnuje veškeré emise skleníkových plynů, které jsou spojeny s činnostmi organizace, ale nejsou pod její přímou kontrolou. Tyto emise jsou často nejnáročnější na měření a vykazování, protože pokrývají širokou škálu činností v hodnotovém řetězci organizace, které zahrnují i externí faktory a vztahy s třetími stranami.

Mezi hlavní oblasti Scope 3 emisí patří:

• Služební cesty – Emise spojené s cestováním zaměstnanců za pracovními účely, ať už jde o lety, automobilové cesty nebo veřejnou dopravu. Tato kategorie zahrnuje emise z transportu, který není přímo pod kontrolou organizace, ale je součástí jejích operací.
• Výroba a přeprava materiálů a produktů – Emise vznikající v rámci dodavatelského řetězce, tedy při výrobě, přepravě a distribuci materiálů a produktů, které organizace nakupuje. Zahrnuje to i emise z dopravy, skladování a výroby, které jsou mimo přímou kontrolu organizace, ale mají přímý dopad na její celkový environmentální dopad.
• Odpady – Emise spojené s nakládáním s odpady, které organizace produkuje, jak při jejich spalování, tak při skládkování nebo jiných formách zpracování. I když organizace přímo neřídí zpracování odpadu, má vliv na jeho vznik a zpracování.
• Investice – Emise související s finančními investicemi organizace, například investice do firem nebo projektů, které mají vysoké emise, jako jsou investice do fosilních paliv nebo jiných emisních aktivit. Tyto emise jsou nepřímo spojeny s činnostmi organizace, ale stále mají vliv na její ekologický dopad.

Výpočet a vykazování Scope 3 emisí je složitý proces, protože vyžaduje sběr dat z různých částí hodnotového řetězce, které nejsou vždy snadno dostupné nebo kontrolovatelné. Tento druh emisí tvoří často největší podíl na celkových emisích organizace, ale jejich měření může být náročné a vyžaduje spolupráci s dodavateli a dalšími partnery. Vykazování Scope 3 emisí bývá méně detailní než u Scope 1 a 2, protože zahrnuje řadu externích faktorů, které jsou mimo přímou kontrolu organizace.

o Proces výpočtu uhlíkové stopy je individuální, velmi závisí na velikosti a typu podniku/obce a dodání potřebných podkladů.

Mezi nejčastěji zvažovaná řešení patří přechod na obnovitelné zdroje energie, efektivnější využití paliv a energie, snížení spotřeb energie, optimalizace logistiky a snížení odpadu a sekvestrace uhlíku do půdy. Dále pak výsadba stromů a kompenzace emisí prostřednictvím projektů uhlíkové kompenzace.

o Analýza současných emisí.

o Stanovení cílů a akčního plánu dekarbonizace.

o Implementace opatření (přímé, nepřímé) spojené s dekarbonizací.

o Monitoring a reportování pokroku.

o ISO 14064 pro kvantifikaci a hlášení emisí skleníkových plynů.

o ISO 14040/14044 pro pravidla LCA.

o GHG Protokol pro korporátní účetnictví a hlášení emisí.

Uhlíková stopa se počítá jako celkové množství skleníkových plynů, konkrétně oxidu uhličitého (CO₂) a dalších plynů, které jsou generovány činnostmi jednotlivce, organizace, produktu nebo služby, obvykle vyjádřené v ekvivalentu CO₂(CO₂e), což umožňuje zahrnout i jiné skleníkové plyny (např. metan, oxid dusný) přepočítané na ekvivalent CO₂.

Výpočet uhlíkové stopy zahrnuje několik kroků:

1. Identifikace zdrojů emisí: Určují se všechny činnosti, které mohou přispět k emisím skleníkových plynů. To zahrnuje přímé emise (např. spalování paliv ve vozidlech, spotřeba energie v budovách) a nepřímé emise (např. výroba a doprava nakoupených produktů, služby).

2. Sběr dat: Shromažďují se údaje o spotřebě paliv (např. množství nafty nebo elektřiny), vzdálenostech cest (pro výpočet emisí z dopravy), množství odpadu, který vzniká a dalších relevantních faktorech. Tyto údaje mohou být specifické pro konkrétní organizaci nebo produkt.

3. Použití emisních faktorů: Emisní faktory představují průměrné množství emisí, které vznikají při spotřebě určitého množství paliva nebo činnosti. Například pro každý litr spálené nafty je stanoven emisní faktor, který udává, kolik CO₂ se uvolní do atmosféry.

4. Výpočet emisí: U každé činnosti se vynásobí množství spotřebovaného paliva nebo vykonané činnosti s příslušným emisním faktorem, aby se získal celkový objem emisí pro danou kategorii.

5. Sčítání emisí: Všechny výsledné emise z různých činností se sečtou, aby se získal celkový objem uhlíkové stopy.

6. Přepočet na CO₂e: Pokud byly při výpočtu zohledněny i jiné skleníkové plyny, například metan nebo oxid dusný, tyto plyny se přepočítají na ekvivalentní množství CO₂ (CO₂e), aby byla uhlíková stopa sjednocena.

Tento výpočet může být proveden na úrovni jednotlivce, organizace, produktu nebo služby. Pro firmy existují specifické metodiky jako ISO 14064 nebo Greenhouse Gas Protocol (GHG Protocol), které pomáhají při výpočtu a vykazování emisí na základě globálních standardů.

LCA metoda posuzuje komplexní působení produktu na životní prostředí během jeho celého životního cyklu (od výroby až po likvidaci), včetně produkce emisí, spotřeba materiálu, vody atd… Jsou zde zohledněny všechny kategorie dopadu. Měření uhlíkové stopy pokrývá jen jednu kategorii dopadu na ŽP a to jsou emise skleníkových plynů.